Několik hvězdných jmen nemůže zachránit tento ponurý thriller-western režiséra Martina Koolhovena.
Vysoký jednooký kazatel v dlouhém černém plášti pomalu kráčel k oltáři a jediným zvukem, který bylo slyšet ve spartánské kapli, bylo chladné cinkání jeho ostruh. Jeho hubená tvář je ošlehaná větrem a zvětralá. Kdysi býval pohledný, ale jeho rysy už dávno ztvrdly lidským zlem a zuřivostí vlastní víry. Prohlíží si farníky a začíná kázání hlasem, který je zároveň svůdný i neústupný. „Dávejte si pozor na falešné proroky…“
Není možné zjistit, zda scénář k filmu Brimstone Martina Koolhovena začíná přesně těmito větami, ale takové věci se obvykle dějí. Je to drsňácký úvod, který se hodí ke všemu od delta bluesových písní a smyčcových manga komiksů až po humusácké videohry. A i když je to možná trochu otřepané a sofistikované, pěkně to rozehrává desku a umožňuje to pár chytlavých monologů. Je to scéna, kterou je zábavné psát i sledovat, stejně jako je to koťátko pro rekvizitářské herecké typy.
Problém je v tom, že když skončí kázání a otevřou se dveře kostela, přestanou se podobné scény psát samy a do sedlových brašen přibude těžký náklad zápletky, motivace, struktury, charakterizace a budování světa.
Film se pod těmito nároky úplně neprohýbá, ale ani se nikdy skutečně neuklidní natolik, aby se vydal zcela konzistentním, osobitým nebo věrohodným směrem. Jeho neuvěřitelná stopáž 148 minut nesvědčí ani tak o velkolepých myšlenkách nebo epickém rozsahu, jako spíš o naději tvůrců, že když budou neustále točit kamerou, inspirace se vynoří zpoza skály.
Guy Pearce je kazatel, který přijíždí do městečka plného černých čepic, bledých, izolovaných severoevropských osadníků, prasečích farem a divoce se tvářících krkobradců. Brzy se ukáže, že jeho biblický hněv je zaměřen konkrétně na Dakotu Fanningovou (němá) a její adoptivní rodinu (nevýrazná, na jedno použití). Fanningová-Pearceová mají pochopitelně dlouhou a pohnutou historii, která je vyprávěna prostřednictvím série portrétně prokládaných kapitol, jež se zpětně odvíjejí skrze jejich násilný, bohem sužovaný vztah.
Tato zpětně se odvíjející struktura není ničím zvlášť inovativním (sám Pearce má v tomto žánru červenou formu v podobě Mementa z roku 2000), ale zde výrazně obohacuje děj a naší ústřední dvojici daruje mystiku, kterou si – v konečném důsledku – nezaslouží. Pearce se rychle ukáže, že není ničím jiným než sexuálně vyšinutým náboženským magorem (který se z puritána mění na vševědoucího bubáka, jakmile mu spadne klobouk se širokou krempou), a Fanningová je nevinná a vynalézavá trosečnice, která udělá cokoli, aby unikla krvavé ortodoxii svého trýznitele. Dělá to z Brimstonu miltonovské pojetí feministické emancipace, nebo jen slasher s frockovými kabáty?
Cesta do pekla je poměrně pověstně dlážděna dobrými úmysly a při vší té zaslíbené zemi, šalamounské moudrosti, obětních beráncích, pekle a putování pouští je Brimstone v zásadě jen o málo víc než dobře oblečený, hezky pojatý teo-thriller s myšlenkami – některými slušnými, ale všemi známými – o něco vyššími než stanice šíleného mstitele. Pokud máte ve svém rootin‘-tootin‘ Rolodexu malou mezeru mezi Deadwoodem a Zabitím Jesseho Jamese, tohle se vám tam vejde, abyste ji nikdy nevyužili.
Vydáno 28. září 2017