Proč byla scéna se Sansou a ohařem ve Hře o trůny tak falešná

Nedělní epizoda Hry o trůny „Poslední ze Starků“ byla zklamáním hned v několika ohledech: špatná zápletka, frustrující vývoj postav, šálek kávy. Co mě ale zarazilo na začátku, byl rozhovor mezi Sansou Stark (Sophie Turner) a Sandorem Cleganem alias Ohařem (Rory McCann), první mezi těmito dvěma postavami od jejich rozchodu na konci 2. série v Králově přístavišti.

Ohař byl tehdy pravou rukou Joffreyho Baratheona (Jack Gleeson). Sansa byla v době jejich prvního setkání ještě malá holčička a viděla ho dělat spoustu hrozných věcí. Když spolu byli v Králově přístavišti, jejich vztah zpochybňoval nejhlubší předsudky, které každý z nich měl, což z něj dělalo jeden z nejzajímavějších seriálů zároveň. (Zplodil také dost fanouškovské literatury.) Od té doby se pro každou z postav mnohé změnilo.

Zobrazit více

Ale frustrující je, že v „Posledním ze Starků“ je každý kousek jejich interakce matoucí a omezený. A co hůř, zamlžuje růst jednotlivých postav.

Scéna má sotva minutu a odehrává se během opileckého veselí ve velkém sále Zimohradu po vítězství nad Nočním králem. Kupodivu, a možná příznačně, začíná sexem: několik bezejmenných žen navrhne Tormundovi (Kristofer Hivju) a Ohaři zvláštní větu „Divokých se nebojím“. Tato pochybná balicí hláška zabírá na Tormunda („možná bys měl,“ zažertoval), který zmizí, aby utopil svůj žal nad Brienne. Sandor návnadu odmítne a jde tak daleko, že na druhou ženu, která o něj projeví zájem, zavrčí a začne jí vyhrožovat. Sansa to zpovzdálí pozoruje (což je od ní velmi malíčkovské) a pak se k němu přiblíží.

„Mohla tě udělat šťastným, alespoň na chvíli,“ řekne a posadí se.

Sandor se její předehře – a tématu sexu – vyhne a místo toho přejde ke svému stále přítomnému hněvu na bratra. „Je jen jedna věc, která by mě udělala šťastným,“ odpoví a rozzáří se.“

„Jaká?“

„To je kurva moje věc.“

Za celou dobu se na ni Ohař ani jednou neusmál. Sotva se na ni podíval. Pak ale vzhlédne a vidí, že se na něj Sansa vytrvale dívá. „Dřív ses na mě nemohla podívat,“ zabručí.“

„To už je dávno,“ odpoví chladně. „Od té doby jsem viděla mnohem horší věci než ty.“

Ano, Ohařovy strašlivé jizvy s sebou nesou viditelný důkaz toho, jak krutý dokáže svět být, a je pravda, že v první a druhé sérii se Sansa doslova nedokázala podívat na něj. Ale i tady je v jejím prohlášení určitá hrana. Ujišťuje se, o kolik je teď silnější a o kolik se méně bojí. Dělá to částečně proto, že je hrdá na to, kým se stala, ale také proto, že se k ní Ohař nechová zrovna hezky.“

„Ano, slyšel jsem,“ odpoví a trochu se k ní nakloní. „Slyšel jsem, že ses vloupala. Zlomený drsně.“

Tato věta otáčí celý rozhovor – a jeho tenor. Nezapomeň, že Sansa si právě sedla. Je to paní Zimohradu. Jsme v jejím domě, ne, na jejím hradě. A Sandor Clegane, který stál stranou a přihlížel, jak se jí Joffrey posmívá a nadává jí, jak Ilyn Payne stíná hlavu jejímu otci, jak ji Meryn Trant bije před celým dvorem, náhle přesune rozhovor na její opakované znásilňování a mučení v době, kdy byla vdaná za Ramsayho Boltona, a to obzvlášť nelidskou větou. Jako by Sansa byla neposlušný kůň – a ne vyděšená teenagerka. Jako by znásilnění bylo nějakým způsobem výcvikem nebo jinak procesem, kterým by byla zkrocena nebo dospěla. To, že Ohař uráží Sansu, je zcela v jeho povaze, ale řekněme si to jasně: je to výsměch, a to hluboce nechutný, zdůrazněný tím, jak k ní přikrčí hlavu, jako by si potřeboval dobře prohlédnout její utrpení. (Ke cti seriálu slouží, že jsme přesně viděli, jak mizerné to utrpení bylo – a také jak houževnatě ho Sansa snášela. Její rozhodnutí byla sice omezená, ale přesto strategická.“

Scéna nedává Ohařovým slovům prostor, aby se nadechla – aby buď nechala doznít dopad urážky, nebo aby divákům připomněla Sansin dosavadní oblouk. (I když si epizoda nějakým způsobem našla čas na dlouhé minuty portrétního dunění před Královým přístavištěm). Místo toho Sansa okamžitě přitlačí a zjevně prohlásí Ohařovo prohlášení za nepřiměřené, když hájí svou autonomii: „A dostal, co si zasloužil.“ Dostane se k tomu, aby Ohaři řekla, že Ramsayho předhodila jeho vlastním ohařům, a oba se nad tím trochu pousmějí. Je to velmi typické pro Hru o trůny, že postavy vyjadřují uspokojení jen tehdy, když své moci dosáhly brutálním, neodvolatelným násilím – ale v kontextu to opět dává smysl: v takovém světě žijí a Sansa by mohla taktovat, že Sandor bude respektovat jen demonstraci násilí.

Na celé této scéně, od anonymní sexuální nabídky až po „zlomení v hrubém“, je opravdu bizarní to, že nevíme, proč si sem Sansa sedla. Nevíme, co chce Ohaři říct.

A nikdy se to nedozvíme. Protože Ohař pak využije příležitosti jejich krátké chvilky kamarádství, aby pronesl další překvapivý výrok: „Nic z toho by se nestalo, kdybys se mnou opustila Královo přístaviště. Žádný Malíček. Žádný Ramsay. Nic z toho.“

Má na mysli to, co se stalo na konci 2. série, kdy Sansa Ohaři nevěřila natolik, aby s ním opustila hlavní město. Říká jí, že ho její nedostatek důvěry ranil – možná sebestředné přiznání, ale skutečné pro postavu, která se tolik snaží vyjádřit svou bolest. Zároveň je to velmi omezené prohlášení. Sandor pro její tehdejší postavení nemá pochopení; zřejmě se rozhodl ignorovat, jak ho jeho těsná loajalita k Joffreymu od samého počátku činila pro Sansu děsivou postavou. Také jeho tvrzení, že Sansa by byla ušetřena bolesti, kdyby cestovala s ním, je… bohaté. Ohař měl Aryu v péči téměř dvě sezóny a neustále se dostávali do potíží. V knihách měl Ohař k Sanse také zjevnější přitažlivost. Když ji požádá, aby s ním odešla, a ona odmítne, políbí ji – a pod hrozbou nože po ní požaduje píseň. Není divu, že by dítě nechtělo cestovat s někým tak sexuálně hrozivým.

Je tu i další bizarní únik. Ohař, jak nám seriál sdělil, se dramaticky změnil poté, co mu Brienne z Tarthu nakopala zadek a on málem zemřel. Přidal se k Bratrstvu bez praporů; věnoval své síly boji s čaroději; a v 7. sérii oplakával smrt farmáře a jeho dcery, kteří kvůli jeho činům zemřeli hlady. Smířil se s Aryou Stark. Viděl armády mrtvých lidí a viděl, co se stalo s jeho bratrem Gregorem. Ale právě tady se zdá, že se vůbec nezměnil. Stále shazuje Sansu, připomíná jí její nevinnost, její zranitelnost, že bývala „hloupým ptáčkem“. Dalo by se to vysvětlit – Ohař k Sanse očividně chová spoustu citů a možná by v její přítomnosti v důsledku toho regoval nebo jednal.“

Dojde k odmlce a pak Sansa natáhne ruku a vezme ho za ni. Její pohled je soucitně velkorysý, ale trochu didaktický, jako by mu vysvětlovala něco, co už by měl vědět. „Nebýt Malíčka, Ramsayho a ostatních, zůstala bych celý život malým ptáčkem,“ řekne. Pak vstane, ještě chvíli se na něj dívá a odejde.“

Ani nevím, kde s touhle větou začít. Je hustě nabitá implikacemi: Sansa odmítá své „ptáčátko“, postavu, kterou si někteří z nás zamilovali v prvních sezónách; svůj těžce nabytý cynismus a ocelové chování přímo spojuje s opuštěním této identity. Navzdory tomu, jak s ní manipulovali a ubližovali jí, však Ramsaymu a Malíčkovi připisuje zásluhu na své proměně. Zdá se, že je jim téměř vděčná. Aby bylo jasno, Sansa je spokojená s tím, kde se nyní nachází; převzala plášť důstojnosti, který imponuje a ohromuje lidi kolem ní, ale zároveň neztratila smysl pro spravedlnost. Přesto odpustit násilníkům a nedovolit jim, aby si přivlastnili vaše vyprávění, je dost odlišné od toho, když někomu uprostřed hrubé urážky vyjádříte, že vás znásilnění posílilo. Sansa říká, že díky tomu, že se stala obětí a byla manipulována mocnými muži, dospěla – přestože v době, kdy byla obětí a manipulována Joffreyem Baratheonem, byla podle Ohařova odhadu stále ještě „hloupým ptáčkem“, který se nic nenaučil.

Možná tomu Sansa skutečně věří. Možná nám seriál říká, že utrpení vede k síle. Ale co opravdu nedává smysl, je to, že ačkoli Sansa zřejmě souhlasí s tím, že byla „zlomena“, proměněna z malého ptáčka v královnu díky brutálnímu zacházení s muži, v tomto rozhovoru nevykonává žádnou vlastní sílu. Neposílá Ohaře s jeho metaforou do háje. Neřekne mu, že se mýlí, pokud jde o její ochranu. Nevyčítá mu, že mlčky přihlížel, jak jí Jofffrey a Cersei ničí život. Jediné rozhodnutí, které udělá, je, že si sedne, drží ho za ruku a pak vstane – a my ani nevíme, proč si vůbec sedla. Ujišťuje se, jak se změnila – v rozhovoru, kde se k ní Ohař chová hrubě, ponižuje ji a uráží. Ona jen sedí a nechává si to líbit. Připadá mi to jako zavržení charakterových oblouků obou z nich – a jak jsem v této sezóně opakovaně říkal, jako promarněná příležitost k růstu a propojení.“

Já vím, že je toho napsáno hodně o jedné scéně. Ale jde o ilustraci dvou bodů. Zaprvé: tyhle postavy byly tak dlouho tak krásně vykreslené, že tenhle zhuštěný, odfláknutý závěr je čím dál víc k vzteku. Zkrátil jejich dlouholetou, trnitou, často docela dojemnou proměnu jako postav. Tímto způsobem byste mohli analyzovat téměř každou scénu v „Posledním ze Starků“ a došli byste ke stejnému zklamání a zmatení jako já zde. To, co cítím k Sanse, je stejné, jako cítí jiní fanoušci k Tyrionovi, Jaimemu, Jonovi nebo Missandei. Závěr seriálu drtí nuance a pohyb z každé postavy a redukuje je na kousky. Mně to připadá, jako by si Sansa k tomu stolu nesedla proto, aby si promluvila s Ohařem, ale aby divákům řekla něco, co už vědí: hodně toho prožila a teď je silná. Způsob, jakým to udělala, podkopává její vlastní prohlášení – ale v tomto bodě je Hra o trůny zcela povrchní. Nemůžeme z této scény vyčíst další nuance, přestože je tu osm sezón příběhu v pozadí, které čekají, až je do scény vneseme.

Druhý bod je mnohem jednodušší. Pokud chcete, aby ve vašem seriálu vystupovaly ženské postavy – pokud chcete, aby bojovaly a přežívaly v genderovém světě, pokud chcete, aby byly vznešené královny nebo šílené, pokud chcete, aby souložily nebo se praly nebo plakaly nebo dělaly všechno najednou – najměte si scénáristky. Pomůže to.

Obrázek může obsahovat: Člověk, Osoba, Kabát, Oděv, Plášť, Oděv, Oblek a Lidé — Když se v roce 1926 narodila tehdejší princezna Alžběta, její otec byl ještě vévoda z Yorku – bez náznaku, že se někdy stane králem. Poté, co se Eduard VIII. v roce 1936 vzdal trůnu, měla se desetiletá Alžběta stát další v pořadí. Zde je zachycena při svých křtinách, když jí byl asi jeden měsíc.

Tento obrázek může obsahovat Oblečení, Oděv, Obuv, Bota, Vysoký podpatek, Člověk, Osoba, Žena, Večerní šaty, Róba a Móda — Když se v roce 1926 narodila tehdejší princezna Alžběta, její otec byl ještě vévoda z Yorku – bez náznaku, že se někdy stane králem. Poté, co se Eduard VIII. v roce 1936 vzdal trůnu, měla se desetiletá Alžběta stát další v pořadí. Zde je zachycena při svých křtinách, když jí byl asi jeden měsíc.

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář